Navigace v seriálu

Základní mapa DSLR
Stabilizace obrazu

Canon

Nikon

Sony

Pentax

Olympus a ostatní

 

          jak vybrat DSLR - základní mapa DSLR

Mnoho fotografů pořídilo, pořizuje či plánuje pořídit digitální zrcadlovku neboli DSLR. Jejich cena již totiž klesla výrazně pod 10.000,- Kč, současně se ale na trhu objevuje mnoho modelů a drobných inovací a tak situace je mírně řečeno nepřehledná. Proto může být užitečné malé uspořádání.

U podobných článku je velmi důležité datum - takže informace zde jsou relevantní k začátku roku 2013.

Tento článek není diskuze o tom, zda DSLR ano či ne. Není to ani článek o tom, která DSLR je "nejlepší". Je to naopak článek o tom, v čem se jednotlivé DSLR v zásadě liší a jak tedy v nabídce DSLR vybrat tu správnou či případně zda již je čas starší DSLR upgradovat. V článku je nezbytně použita určitá dávka zjednodušení a schematismu výměnou za jeho přehlednost a srozumitelnost.


Velikostní porovnání amatérské a profesionální DSLR. S velikostí jde ale ruku v ruce i váha a cena.

Při hrubém pohledu se DSLR všech výrobců dají seskupit do zhruba třech tříd:

  1. Základní (amatérská) třída

  2. Poloprofesionální třída

  3. Profesionální třída

  1. Základní (amatérská) třída

Základní amatérské modely jsou plnohodnotné DSLR, které se kvalitou výsledné fotografie nijak výrazně od svých dražších kolegyň neliší. Možná mají o něco menší rozlišení v MPix (typicky 10-14 MPix), ale toto není nijak výrazný argument. Jinými slovy - rozlišení dnešní běžné amatérské DSLR na 99 % aplikací bohatě stačí. Hlavní rozdíl tedy je, že jsou udělány "levně" a s ohledem na méně zkušeného uživatele. Všechny dnešní i amatérské DSLR nabízejí Živý náhled (Live View, fotografování přes zadní displej), všechny natáčejí i video, v parametrech zejména videa se však mohou od dražších kolegyň významně lišit.

Ovládání DSLR základní třídy je podřízeno jednoduchosti a přehlednosti. Většinou se vše nastavuje přes velký a barevný displej, takže i laik snadno zvládne DSLR ovládat. Většina funkcí se nastavuje přes menu či piktogramy, což je sice jednoduché, ale zdlouhavé. Profesionál tedy tento systém nevyhledává a dává spíše přednost množství specializovaných tlačítek spojených s rozsáhlými možnostmi nastavení. To je sice velmi rychlé a umožňuje to nastavit kde-co, začátečník se ale často zcela ztrácí. Na našich kurzech věnovaných DSLR je běžným jevem, že ovládání DSLR v kombinaci s mnoha funkcemi dělá lidem v začátcích velké problémy a systém přehledného menu tak velmi boduje. V reálné praxi (např. profesionální reportáž) ale systém "přes menu" vzhledem k jeho pomalosti příliš praktický není.


Typický zástupce DSLR amatérské třídy - 10 MPix Olympus E450, asi nejmenší a nejlehčí DSLR na trhu, váží pouhých 426g včetně baterií.

S orientací na začátečníky souvisí i fakt, že DSLR této třídy mají omezené možnosti nastavování. Ne proto, že by DSLR byla v něčem horší, ale aby ovládání nebylo příliš složité. Například mnoho DSLR této třídy nemá možnost nastavit vyvážení bílé na teplotu v Kelvinech, což laik rozhodně nepotřebuje. Na druhou stranu je kladen větší důraz na automatické fotografování a tomu jsou přizpůsobeny i některé funkce.

Druhou odlišností je robustnost, odolnost a s tím související i rozměr, váha a cena. V amatérských přístrojích je použito více plastů, jsou menší, titěrnější, díky tomu levnější ale i méně odolné. Hodí se tedy na výlety, dovolené, rodinné foto, nehodí se příliš na náročné cesty či reportáž v těžkých podmínkách ani tam, kde snímky přivést prostě musíte. Neznamená to, že by byly méně spolehlivé, jen nejsou konstruovány do náročných a "bojových" podmínek.


Typickým znakem amatérské DSLR je jeden velký barevný displej, přes který se odehrává veškeré nastavování. Na snímku 12 MPix Canon EOS 1100D.

Cena je technický parametr, který každého zajímá. U amatérské třídy je ceně podřízeno vše - od konstrukce hledáčku přes konstrukci těla, závěrku, ostření, měření expozice atd. Vše funguje jak má, ale konstrukce je levná, jinými slovy jen taková, jaká být musí. Rozdíly ale nejsou nijak dramatické a například v rychlosti sekvenčního fotografování (typicky 3 snímky za vteřinu pro většinu amatérských DSLR) pro většinu uživatelů nedůležité.

Typický zástupce této třídy je tedy spíše menší rozměrem těla, je příjemně lehký, má velký displej, málo tlačítek a ovládání uzpůsobené tak, aby bylo co nejjednodušší a nejnázornější. Výrobce se současně snaží ušetřit, a tak nutně volí řadu kompromisů:

  • Tělo je více plastové (rozhodně ale ne celé), a tak je sice lehké, ale logicky méně odolné a stabilní.

  • Hledáček je levný se zrcátky či jen malým hranolem, a tak je obraz v něm obvykle tmavší a menší.

  • DSLR je vybavena je jedním displejem (stavový displej obvykle chybí), a tak ovládání je sice příjemné, ale o něco zdlouhavější.

  • DSLR má vždy interní blesk.

  • Výkon elektroniky je naladěn na cenu, a proto rychlost ostření, počet ostřících bodů, rychlost sériového snímání, velikost vnitřní vyrovnávací paměti atd. je podřízena láci. I tak ale většinou dostačuje.

  • DSLR disponuje řadou "atraktivních" funkcí, které ale profesionál příliš nevyhledává - detekce obličejů, mnoho scénických režimů, výklopný a otočný displej atd.

  • DSLR naopak nedisponuje některými funkcemi, jejichž využití nelze u nezkušeného uživatele předpokládat - například vyvážení bílé na teplotu v Kelvinech, současné ukládání snímků na dvě paměťové karty, uživatelská definice významu některých tlačítek atp.


Cena je klíčem úspěchu v amatérské třídě, a tak např. 14 MPix DSLR Nikon D3100 v setu s objektivem 18-55 AF-S DX VR (VR=objektiv je vybaven stabilizátorem) byla v době psaní tohoto článku (1/2013) k dispozici kolem 11.000,- Kč včetně DPH.

Těla amatérských DSLR jsou často nabízena v setu se základními a velmi levnými objektivy s jediným cílem - konkurovat cenou celé sestavy. Amatér většinou pořizuje DSLR jako běžný fotoaparát, a proto potřebuje mít v krabici vše včetně objektivu. Samotné tělo by bylo také špatným dárkem pod stromeček - bez objektivu je logicky k ničemu. Amatérské DSLR lze tedy shrnout slovy - "Za co nejméně peněz co nejvíce muziky".

  2. Poloprofesionální třída

Slovo "poloprofesionální" není příliš šťastné, ale ujalo se a znamená "něco mezi". Je to tedy třída, která klade na cenu menší důraz, než třída amatérská, a proto znamená kvalitativní skok. Ne až tak moc (jak již bylo uvedeno) v kvalitě obrazu či rozlišení, ale zejména v robustnosti a výbavě. Slovo "poloprofesionální" by se tedy dalo chápat i tak, že tyto DSLR často pořizují skuteční profesionálové, protože jim prostě stačí. Tuto třídu však pořizují i pokročilí amatéři, kteří mají vyšší nároky na práci, s fotoaparátem např. často cestují a potřebují proto odolnější, rychlejší a lépe vybavený stroj.


Typický zástupce DSLR střední třídy - 24 MPix Sony Alpha A77. V době psaní článku bylo možné pořídit tělo za asi 35.000,- Kč včetně DPH.

Střední třída DSLR logicky zvyšuje laťku v parametrech uváděných u amatérské třídy. Ovládání již předpokládá poučeného a znalého uživatele a u DSLR je možné nastavit opravdu kde co. Tělo je větší, odolnější a bohužel i těžší. Přístroje jsou vybaveny většinou i druhým nepodsvíceným a černobílým stavovým LCD displejem, který může ukazovat různé stavové informace. Barevný displej totiž vyžaduje podsvícení a má proto velkou spotřebu a je nutné jej stále zhasínat. Naproti tomu černobílý LCD displej může být aktivní velmi dlouho, což je praktické. V této třídě se většinou výrazně zlepšuje i hledáček, obraz v něm je viditelně větší a jasnější.

Základní rysy se dají shrnout takto:

  • Robustnější a více kovové tělo (z hořčíkových slitin), proto ale větší a těžší.

  • Lepší hledáček (jasnější a větší) a často i více informací zobrazených v hledáčku.

  • Barevný displej je doplněn většinou o druhý stavový LCD displej zobrazující trvale (má velmi malou spotřebu) užitečné informace.

  • Rychlost ostření, počet ostřících bodů, rychlost sériového snímání, velikost vnitřní vyrovnávací paměti atd. je znatelně vyšší než u amatérské třídy.

  • Ovládání je více podřízeno rychlé reakci na měnící se podmínky, může být ale proto pro začátečníky složitější a matoucí.

  • DSLR obvykle disponuje pokročilými funkcemi a předpokládá i bohatší vybavení a příslušenství - například možnost definovat význam některých tlačítek, ukládat systémové nastavení, definovat chování DSLR v některých případech atd.

  • Větší možnosti natáčení videa.


Typickým znakem DSLR střední třídy je užitečný a trvale ukazující druhý stavový displej (fialová) a větší množství ovládacích prvků - v tomto případě dvě kolečka (žlutá) i joystick (azurová). Na snímku 20 MPix full frame Canon EOS 6D.

I když je možné na tělo střední třídy přirozeně nasadit i levné setové objektivy z amatérské třídy, nemá to obvykle velký význam. Nemá totiž příliš logiku degradovat dražší stroj levným objektivem, a tak je třeba počítat i s vyšší pořizovací cenou objektivů. Také objektivy případně nabízené v setu bývají z té lepší skupiny, ale jak jistě tušíte, také dražší. Zkrátka - střední cenová hladina se týká obvykle všeho, částečně je to vyvoláno vyššími potřebami, částečně to může být prostě jen politika výrobce.

  3. Profesionální třída

Je asi jasné, že u profesionální třídy jde zejména o spolehlivost, odolnost, rychlost, rozsáhlé možnosti nastavení a do pozadí ustupuje cena, jednoduchost, váha i velikost. Ovládání musí být rozsáhlé, rychlé, účelné a klidně i složitější - znalý uživatel se jej jistě snadno naučí. Přístroj prostě musí fotografovat, a tak je konstrukce často podřízena spolehlivosti. S tím souvisí i možnost ukládat na dvě (často různé) paměťové karty současně, nekompromisní konstrukce baterií, zrcátka, závěrky i hledáčku. Přístroje mají běžně na těle i tři displeje.


Typický zástupce DSLR profesionální třídy - 16 MPix Nikon D4 se senzorem velikosti kinofilmu. Nemá interní blesk, má tři displeje, řadu ovládacích prvků, integrovaný bateriový grip i vertikální spoušť. Nikon D4 sice nevyniká rozlišením, ale rychlost snímání 11 snímků/vteřinu a velmi rychlé ostření jej předurčuje pro sportovní fotografy, náročnou reportáž atd.

Některé díly (například matnice či optika hledáčku) jsou uživatelsky výměnné, což např. u amatérské třídy nemá velký význam. Důraz se často klade i na speciální aplikace - práce ve studiu, práce na ramenu, bezobslužná a automatická práce v terénu (zvířata), okamžité zasílání snímků přes WiFi do redakce, GPS modul na ukládání souřadnic snímku atd. I když rozlišení profesionálních přístrojů bývá nejvyšší (běžně nad 20 MPix), není často paradoxně nutné. Řada snímků sice vzniká za obtížných podmínek, ale rozlišení často stačí i mnohem nižší.


Nekorunovanými králi profi DSLR jsou zrcadlovky řady Canon 1D (sportovní varianta) a 1Ds (studiová varianta), nyní v modifikaci Mark IV a III. Nabízí rozlišení 16 MPix, resp. 21 MPix a rychlost snímání 10, resp. 5 snímků/vteřinu.

Základní rysy přístrojů profesionální třídy:

  • Robustní velké kovové tělo (z hořčíkových slitin), proto jsou i největšími a nejtěžšími fotoaparáty.

  • Často je integrovaný a neodnímatelný bateriový grip a druhá vertikální spoušť.

  • Často chybí interní blesk a je třeba se spoléhat na externí systémový blesk.

  • Vyšší rozlišení (kolem 20 MPix) a často kinofilmová (tzv. full frame 24x36 mm) velikost senzoru.

  • Bezkonkurenční spolehlivost, rychlost ostření i rychlost sekvenčního snímání.

  • Složité ovládání, často i pomocí různých dvojstisků a více displejů.

  • Možnost nastavit, ovládat a většinou i uložit řadu funkcí, parametrů a modelů chování.

  • Rozsáhlé možnosti různého speciálního příslušenství do studia i do terénu.


Typické pro profi třídu je možnost ukládat na dvě karty. Důvod je prostý - o snímky není možné nikdy přijít a to ani při poruše jedné zkaret.

I když přístroji této třídy jsou vybaveny hlavně profesionální fotoreportéři velkých redakcí či studia, pořizují si je často i pokročilí a nároční amatéři. Prostě z nějakého důvodu chtějí či potřebují tuto třídu. V této souvislosti je však třeba varovat: Ani tyto přístroje nenabízejí nijak významný krok vpřed u problémů jako je automatické stanovení expozice, správné zaostření, dynamický rozsah, ISO šum atd. Jinými slovy - nejsou to lepší automatické fotoaparáty, a tak v rukou neznalého uživatele poskytnou mnohdy vzhledem k složitějšímu ovládání spíše horší výsledky.


V hledáčku profi DSLR se zobrazuje mnoho informací a fotograf tak má o řadě parametrů přehled. Laika však podobné množství údajů většinou spíše mate.

I když to není možné vyloučit, tak není typické nabízet tyto přístroje v sadě s objektivy. Jednak profesionál již celou řadu objektivů jistě má, a také ne každý objektiv se hodí na tělo za sto tisíc. Investice do profesionálního těla tak obvykle vyvolá odpovídající investici do kvalitních objektivů - jiný postup totiž postrádá logiku.

  Menší senzor nebo full frame

Často dostávám otázku, jestli se vyplatí si připlatit za větší senzor velikosti kinofilmu (24x36 mm, tzv. Full Frame). V čem je tedy rozdíl a na jaké straně jsou jaké výhody?

Výhody full frame Výhody menšího senzoru
Kvalitnější obraz Levnější tělo DSLR
Větší výběr objektivů Levnější, menší a lehčí objektivy
Lze použít objektivy z dřívějška Snadnější realizace dlouhých ohnisek
Menší hloubka ostrosti Větší hloubka ostrosti
Snadnější realizace širokoúhlých ohnisek  
Nemusíte přepočítávat ohniska  
Dobrý pocit - mám to "nej"  

Poznámky k tabulce:

  • Kvalitnější obraz
    I když teoreticky větší plocha senzoru poskytne méně zašuměný obraz (při stejném ISO), praktický rozdíl je na hranici postřehnutelnosti. A ani nejvyšší možné hodnoty ISO, které lze u jednotlivých modelů nastavit, nekorespondují s velikostí senzoru. Toto tedy není ten hlavní důvod.

  • Větší výběr objektivů
    Dnešní výběr objektivů jak pro full frame fotoaparáty tak i pro menší senzory je již velmi uspokojivý. Je ale pravdou, že některé např. profesionální objektivy ve verzi pro menší senzory nejsou a pokud tyto objektivy nasadíte na menší senzor, tak se jim přepočítá (prodlouží) ohnisko. A to může někdy limitovat. Například vynikající extraširokoúhlý full framový objektiv Sigma 12-24 mm f/4.5-5.6 DG HSM nasazený na menší senzor se bude chovat jako objektiv 18-36 mm (crop faktor 1,5x). Pro dosažení ohniska 12 mm na DSLR s menším senzorem by byl třeba objektiv s ohniskem 8 mm a takový prostě není. Poznámka 3.1.2013: Byl jsem upozorněn, že takový objektiv je, a sice Sigma 8-16mm f/4,5-5,6 DC HSM. Děkuji! Takže výběr objektivů by mohl být ten důvod.

  • Máte objektivy z dřívějška
    To je legitimní důvod - máte objektivy z dob filmu a chcete je používat i nadále a to bez přepočtu a tedy s ohnisky jako dřív. Logicky potřebujete full frame.

  • Potřebujete dlouhá ohniska
    Pokud například fotografujete divokou přírodu, budete potřebovat dlouhá ohniska. A tady je ve výhodě menší senzor - jeho crop faktor totiž ohniska prodlouží.

  • Nemusíte přepočítávat
    Slyšel jsem i argument, že přepočty ohnisek unavují a obtěžují a že fotografové chtějí, aby 24 mm napsané na objektivu bylo i 24 mm reálně. A to zajistí jen full frame. Legitimní důvod.

  • Menší hloubka ostrosti
    Čím větší je senzor, tím menší hloubku ostrosti produkuje. Je-li tedy požadavek na malou hloubku ostrosti, větší senzor je výhodou. V krajině je to ale naopak nevýhoda. Rozdíly ale nejsou markantní.

  • Dobrý pocit fotografa
    Řada fotografů chce to nejlepší a full frame fotoaparáty se pyšní pověstí "profi mašinek". Sice k tomu není až tak markantní důvod (viz body výše), ale je to legitimní pohled.

Často se mě také lidé ptají, zda s rozvojem techniky menší senzory nezmizí a nebudou tu jen full frame senzory. Nemyslím si to. Nic tomu nenasvědčuje navíc ekonomické výhody menšího senzoru zejména v amatérské a poloprofi třídě jsou významné a to nejen cena, ale i rozměr a váha (zejména objektivů). Osobně jsem tedy přesvědčen, že oba rozměry senzoru budou žít vedle sebe ještě dlouho.

  "Zrcadlovky" bez zrcátka (mirrorless cameras)

V roce 2009 se objevila na trhu nová třída fotoaparátů - tzv. "zrcadlovky bez zrcátka". I když se marketing snaží přiživit na dobrém jménu zrcadlovek, tak se ve skutečnosti jedná o kompaktní fotoaparáty s elektronickým hledáčkem ale s možností výměny objektivů. To je samo o sobě je poměrně zajímavé, protože kompaktní fotoaparáty jsou bezkonkurenční co se týče rozměru a váhy. A mít možnost si k dobrému kompaktu vybrat objektiv/objektivy je skvělé. Nelze to ale zaměňovat ani srovnávat se zrcadlovkou. Fotografování přes zadní displej případně přes elektronický hledáček (tam je zase displej na rozdíl od optického hledáčku skutečných zrcadlovek) není mnohdy příliš praktické a rozhodně pomalé stejně jako u všech kompaktů.

Na druhou stranu ale tyto "zrcadlovky bez zrcátka" používají většinou stejné senzory jako DSLR a i možnosti příslušenství jsou velmi podobné. V tomto smyslu se tedy DSLR skutečně podobají a kvalitou výstupu jim přímo konkurují. Nejpodstatnější rozdíl oproti DSLR je tedy absence optického hledáčku.

Obvykle není možné přímo použít běžné objektivy jako pro DSLR. Objektivy pro "zrcadlovky bez zrcátka" mají svůj vlastní bajonet, případně lze používat různé redukce.

Zpět nahoru

Text a obrázky - copyright © 2013 ing. Roman Pihan.

Nemohou být použity či přetištěny bez svolení autora vyjma pro privátní a nekomerční použití

 

 Mnohem více informací o DSLR, optice, expozici, ostření atd. najdete v knize Mistrovství práce s DSLR.