Navigace v seriálu

Konstrukce, hledáček,
   senzor

Elektronika

DSLR a okolní svět

          DSLR a okolní svět

Každé byť sebelepší zařízení musí nějakým způsobem komunikovat s okolím. U moderní DSLR to zdaleka není jen přenos souborů s obrázky, ale řízení celé řady zařízení kolem. I když se jednotlivé modely mohou v detailech lišit, principy zůstávají stále stejné a jejich porozumění umožní dobře techniku vybrat, správně jí používat a případně se i vypořádat s problémy v terénu.

  Tělo DSLR (Body)

Tělo DSLR je základní mechanický prvek s kterým přicházíme při každém fotografování do přímého kontaktu a který převážně trpí vlivy okolí. Tělo DSLR tvoří podobně jako třeba u auta mechanický rám, do kterého jsou vmontovány všechny ostatní prvky. V současné době jsou pro konstrukci těla používány kombinace vysoce odolného plastu se slitinami hořčíku (Magnesium Alloy). Ani ta nejlevnější DSLR není však jen plastová. Typicky např. bajonet na objektiv je vždy kovový a i u plastových versí je obvykle kovový základní rám. Vysoký podíl plastů při konstrukci může sice mírně zhoršit mechanickou odolnost a stabilitu oproti kovu, má však výrazně nižší hmotnost a cenu. Je to tedy opět kompromis mezi cenou, odolností a váhou. Nicméně moderní plasty používané na těla DSLR jsou již velmi odolné i teplotně stálé a tak není třeba se jich bát.


Ukázka rámu těla DSLR z hořčíkové slitiny u fotoaparátu Nikon.

Vedle materiálu patří mezi základní parametry těla jeho rozměr a hmotnost. Největší a nejhmotnější jsou profesionální fotoaparáty, které mají vysokou mechanickou odolnost a robustnost a bývají vybaveny bateriovým blokem výrazně vyšší kapacity než amatérské fotoaparáty. Naopak mezi nejmenší a nejlehčí patří amatérské verse DSLR.

Zatímco hmotnost bychom si zřejmě bez výjimky všichni přáli co nejmenší, tak velikost může být věcí osobního vkusu. Příliš malé tělo má totiž titěrné a blízko umístěné všechny ovládací prvky a větší ruka tak může mít s jeho ovládáním a dokonce i s držením problémy. Lze tedy doporučit před nákupem velikost a držení osobně vyzkoušet.


Možná překvapivé ale reálné porovnání velikosti nejmenší a největší DSLR Canon. Jejich váhy včetně baterií ale bez objektivu jsou od cca 500 g do 1300 g.

  Teplota - fotografování v mraze

Na trhu nenajdete digitální fotoaparát včetně plně profesionálních přístrojů, který by měl v technických parametrech povolenu nižší provozní teplotu než 0 °C. Zatímco horní limit bývá kolem 40 °C a nečinní tak významné problémy, dolní limit teoreticky vylučuje fotografování v mraze, což je ale zcela běžně požadovaná činnost např. při fotografování na horách.

Fotografováním při teplotě nižší než 0 °C porušujete de iure provozní podmínky a reklamace na nefunkčnost přístrojů v mraze nemohou být uznány. Stejně tak závady vzniklé při nižších teplotách je možné hodnotit jako nezáruční. Situace ale naštěstí není tak tragická, jak vypadá. Praktické zkušenosti mnoha fotografů jasně ukazují, že moderní DSLR pracují bez problémů i v teplotách kolem -20 °C při dodržení několika zásad:

Fotoaparát
Nejslabším článkem fotoaparátu není elektronika – ta většinou nemá s funkcí v mraze problémy a i kdyby stávkovala, tak po zahřátí bude fungovat normálně. Nejslabším článkem jsou LCD displeje, jemné mechanické součásti a baterie. LCD displeje se při nízkých teplotách výrazně zpomalují až přestanou zobrazovat úplně. Podobnou situaci můžete pozorovat i na displejích mobilů či hodinek (pokud je v mraze sundáte z ruky). Nízká teplota LCD displejům sice nijak neublíží, ale prostě nezobrazují. Každopádně hrozí, že v třeskutém mraze již nic přes displej nenastavíte ani neuvidíte a tak je dobré základní hodnoty nastavit ještě v teple. Nouzové řešení může být ohřát displej či celý fotoaparát tělem pod bundou.


Striktně podle provozních podmínek by byly podobné zimní záběry pořízené při teplotě pod 0 °C zakázány. Praxe však ukazuje, že jsou to při rozumném chování obavy zcela zbytečné.

Dalším slabým místem jsou jemné mechanické části – závěrka, zrcátko a objektivy. Tam mohou být maziva, které v mraze tuhnou až zamezí pohybu zcela. V žádném případě je v mraze nerozhýbávejte! Hrozí mechanické poškození ne mrazem ale silou! Není to ale nijak časté a mechanické zamrznutí hrozí až při skutečně nízkých teplotách pod cca – 15 °C a při dlouhodobém focení ze stativu. Fotíte-li totiž z ruky či schováváte-li průběžně fotoaparát pod bundou, tak teplo rukou, těla i teplo zapnuté elektroniky většinou udrží provozuschopnou teplotu. Pokud vám ale přesto nějaká mechanika zamrzne, nechte prostě fotoaparát prohřát.

Baterie
Největším nepřítelem zimního fotografování je bezesporu pokles výkonu baterií. V chladu totiž klesá jejich kapacita na zlomek původní hodnoty - až na pouhých 20 %! Proto pokud zrovna nefotíte, schovávejte přístroj pod bundu. Doporučujeme vzít si s sebou i dostatek náhradních baterií a udržovat je v teple – nejlépe ohřívat je v nějaké kapse přímo na těle. Kapacita plně nabité a nové baterie je totiž při teplotě -20 °C radikálně nižší než při teplotě 0 °C či dokonce +20 °C a to mluvíme o nových bateriích! U baterií starších a unavených je situace ještě horší!


Závislost kapacity baterií na teplotě (podle firmy Energizer).

Sníh
Padá-li sníh, vločky dopadají na fotoaparát a volně po něm kloužou dolů, případně se snadno dají sfouknout. Problém nastává při mokrém sněhu, proti kterému je třeba fotoaparát chránit stejně jako při dešti. Hrozí, že voda nateče do elektroniky a může poškodit fotoaparát. Stejnou „medvědí službu“ zajistíte, pokud rukama či tělem ohřejete fotoaparát nad cca 0 °C. I když mrzne a sníh je suchý, tak na těle fotoaparátu roztaje a zateče kam nemá. Takže – ohřívejte fotoaparát ale nepřehánějte to! Teploty nad 0 °C jsou již při sněžení nežádoucí!

Kondenzace vlhkosti
Posledním strašákem zimního fotografování je vlhkost. Teplý vzduch pojme do sebe mnohem více vody než vzduch studený a proto je možná překvapivě zimní počasí mnohem sušší než počasí letní. Pokud má fotoaparát teplotu stejnou jako okolní vzduch nebo i vyšší, vše je v pořádku a voda obsažená ve vzduchu nepáchá žádné nepravosti. Problém ale nastane, pokud se studeným a promrzlým fotoaparátem vstoupíte do teplé místnosti (třeba restaurace). V okolí fotoaparátu se vzduch o něj ochladí a protože studený vzduch neudrží tolik vody jako vzduch teplý, tak voda zkondenzuje na fotoaparátu. Tento jev moc dobře znají lidé nosící brýle.

Co je ale horší, voda zkondenzuje i na všech vnitřních částech přístroje (elektronika, vnitřní čočky objektivu atp.). Fotoaparát se prostě celý zamlží a orosí. V takovém případě nesmíte fotografovat a nejlepší je ani nenechávat fotoaparát zapnutý! Kondenzující voda může totiž způsobit zkrat či jinak poškodit jednotlivé části. Vysloveně nebezpečné je nechat zapnutý blesk či ho v této situaci dokonce používat! Uvnitř blesku je vysoké napětí několika tisíc voltů a tomu nadměrná vlhkost rozhodně neprospěje.


Vstoupíte-li s vymrzlým fotoaparátem do teplé místnosti, tak všechny jeho součásti se orosí stejně jako nápoj po vyndání z lednice.

Resuscitace techniky v zimě
Pokud se v zimě vypořádáme s nižší kapacitou baterií, líným displejem či dokonce tuhnoucími mechanickými díly, tak největším a také nejnebezpečnějším problémem je zamlžení či orosení fotoaparátu. Na tento jev zejména pozor, pokud fotíte třeba zimní svatbu a dáte si práci nafotit venku příjezd hostů, venkovní radovánky, odjezd na radnici atp. Fotoaparát vám venku promrzne a při vstupu do vytopené obřadní síně se beznadějně orosí. Potom vám nezbude, než průběh obřadu ručně malovat … Kondenzaci lze zabránit, jestliže se přístroj před vstupem do teplotně jiného prostředí dá do sáčku, který nepropouští vlhko, a nechá se v něm po dobu, než se teploty uvnitř sáčku a vně vyrovnají.

Když už se fotoaparát orosí, tak správný postup „vysušení fotoaparátu“ je vyndat baterie, vyndat kartu, otevřít všechna vrátka a nechat fotoaparát vyschnout klidně i v blízkosti ústředního topení. Teploty do cca 40 °C jsou pro fotoaparát bezpečné a nemohou je poškodit. U zrcadlovek nesundávejte ani neměňte objektiv – orosené vnitřní čočky a senzor mají silnou tendenci lepit na sebe špínu a prach. Je tedy lepší nechat je vyschnout zavřené s minimálním vnikem prachu.

Vlhký fotoaparát raději nepoužívejte, nebezpečí při použití blesku jsme již uvedli. Počítejte také s tím, že vysušení trvá řádově desítky minut! Jakékoliv otírání čoček, hledáčku či displejů nemá příliš velký smysl. Jsou-li stále studené, tak se z okolního vzduchu na nich nová vlhkost opět okamžitě srazí. Pokud potřebujete vstoupit do teplé místnosti jen krátce, tak buď nechte fotoaparát venku nebo ho uvnitř přikryjte bundou. Bunda fotoaparát neohřeje, ba právě naopak brání přístupu teplého vzduchu k fotoaparátu (tepelně ho izoluje) a tím ho chrání před orosením.

V teple též nesundávejte krytku objektivu – chráníte před orosením přední čočku. Pokud se vám ale již fotoaparát orosí, tak s ním nevycházejte, byť vypnutým, zpět do mrazu. Hrozí totiž, že vlhkost venku na všech mechanických dílech zmrzne a tím způsobí jejich vzájemné přimrznutí – zejména tím trpí závěrka, lamely clony a vnitřek objektivu. A škrabat ze senzoru sníh jako z předního skla auta také není dobrý nápad.

  Fotografování na slunci

Horní limit provozní teploty bývá kolem 40 °C a tak z hlediska teploty vzduchu bývá málokdy překročen. Proto ani běžné fotografování v létě a na slunci nepředstavuje velký problém. Pokud totiž nosíte fotoaparát na krku a on má šanci se vzduchem ochlazovat, tak mu ani přímé slunce nijak neublíží. Nebezpečné však může být pokud ho necháte dlouho odložen na přímém slunci. Jeho tmavý povrch se může silně rozpálit a taková teplota může být i destruktivní! Vysloveně dvojnásobný hazard je potom ponechat fotoaparát na slunci za oknem auta. Pokud vám ho nikdo neodcizí, tak hrozí jeho vážné poškození!


Ani podobné snímky pořízené v parném tropickém létě a pod plným sluncem nejsou pro fotoaparát nijak nebezpečné.

  Senzor orientace, Auto Rotate

V těle některých DSLR bývá zabudován senzor orientace snímku. Ten je schopen zjistit, zda snímek byl pořízen na výšku či na šířku a podle toho automaticky otočit obrázek. V menu je možné automatické otáčení buď zapnout či vypnout (Auto Image Rotation, Auto Rotate). Protože senzor orientace bývá mechanický, může být při otočení fotoaparátu mírně slyšet. To je normální a neznamená tedy žádnou závadu.

Funkce automatického otáčení snímků se skvěle hodí pokud plánujete prohlížení fotografií rovnou z fotoaparátu na televizní obrazovce. Potom mají všechny fotografie správnou orientaci a diváci si neukroutí hlavu. Funkce automatického otáčení se hodí i tam, kde musíte předat snímky rovnou z karty - opět předáte správně orientované snímky. A do třetice - i v případě, že provádíte úpravy snímků v PC, tak automatické otáčení vás zbaví nutnosti pracného ručního vybírání a otáčení snímků.

Vypadá to tedy, že není žádný důvod tuto funkci vypnout a že má jen samé výhody. Bohužel není tomu tak. Pokud fotoaparát uloží na kartu již otočený snímek, tak ten při prohlížení využije jen asi polovinu plochy LCD displeje. Pokud tedy prohlížení snímků neslouží k presentaci ale ke kontrole a zpětné vazbě dalšího fotografování, je otáčení spíše na závadu.

Další problém s automatickým otáčením je zmatení některých programů. Běžná JPEG fotografie totiž obsahuje nejen vlastní snímek ale i malou náhledovou ikonu (Thumbnail) a Exif informaci. A v Exifu je uložena i orientace snímku. Automatické otáčení správně otočí snímek i ikonu ale obvykle ponechá v Exifu původní informaci o orientaci snímku. Některé programy potom při otevírání snímku kontrolují jeho Exif, zjišťují jeho orientaci a podle ní snímek automaticky otáčejí. Díky tomu však otočí snímek ještě jednou!


Exif v sobě ukrývá i číslo (Orientation) označující orientaci snímku oproti scéně. Je tak možné v PC automaticky otáčet snímky podle Exifu (Auto Rotate based on Exif Orientation Tag). Pokud však fotoaparát po automatickém otočení snímku nevloží do Exifu číslo orientace "1", tak může zmást další programy.

Umělý (virtuální) horizont
Některé fotoaparáty obsahují nejen senzor orientace snímku (který rozpozná jen polohy vodorovně, vertikálně na jednu stranu a vertikálně na druhou stranu) ale i kompletní senzor vodorovné polohy – tzv. umělý (virtuální) horizont podobný přístrojům v letadlech. To umožňuje perfektně vodorovně nebo svisle vyrovnat fotoaparát i bez pomocné vodováhy. To je velmi praktické například při snímání panoramat, snímků krajiny, architektury, interiérů atd. Na zadním LCD displeji je obvykle vidět animovaný horizont jako v letadle s potvrzením horizontální nebo vertikální polohy, v hledáčku jen míra odchylky od horizontu. To obvykle ale k vyrovnání fotoaparátu zcela postačí.

  Paměťová karta

Na trhu je řada paměťových karet a různé fotoaparáty používají různé z nich. Hlavními parametry karet jsou jejich kapacita, rychlost přenosu dat, cena a spolehlivost. Většina DSLR však používá karty typu Compact Flash, protože Compact Flash karty jsou spolehlivé, rychlé, mají příznivý poměr kapacita/cena a díky větším rozměrům dosahují nejvyšších kapacit. Karta Compact Flash však zdaleka není pravidlem. Řada DSLR používá např. karty typu Secure Digital.

Některé fotoaparáty volí strategii maximální universálnosti či bezpečnosti a tak mají sloty pro dvě různé karty. Slot pro kartu Compact Flash se obvykle kombinuje se slotem na kartu xD Picture Card (např. Olympus) nebo Secure Digital (Canon modely řady 1D a 1Ds). V menu lze potom nastavit, zda snímky jsou ukládány na obě karty současně (maximální bezpečnost dat - Canon) či pouze na jednu kartu s tím, že výběr karty se provádí v menu. Dále bývá možné data mezi kartami i různě kopírovat atp. (Olympus).


Snaha o maximální bezpečnost fotografií vede u některých fotoaparátů až k možnosti jejich zápisu na dvě karty současně. Žlutá šipka označuje kartu Compact Flash zatímco červená šipka označuje slot pro kartu Secure Digital (Canon EOS 1D a 1Ds).

Compact Flash (CF)
Sice jeden ze starších a objemnějších druhů karty, ale u fotoaparátů typu DSLR není jejich větší rozměr nijak na závadu. Na trhu existuje typ I a typ II s tím, že jediný rozdíl je tloušťka karty. CF typ I je 3.3 mm tlustá, kdežto CF typ II je 5 mm tlustá. Elektrické signály jsou však stejné a standard CF II byl vytvořen jen proto, aby bylo možné vyrobit paměti s vyšší kapacitou. CF typ I bude tedy pracovat ve slotu typu I i II, ale CF typu II nepůjde mechanicky zastrčit do slotu určeného pouze pro CF typu I. Snad všechny dnešní DSLR však mají slot umožňující použití karet CF typu I  i II.

CF karty se liší nejen kapacitou a tloušťkou, ale i rychlostí zápisu a čtení. Můžete tak pořídit karty různých rychlostí (2x, 4x, 10x, 25x) a s vyšší rychlostí půjde nahoru i cena. Vyšší rychlost zápisu je extrémně užitečná zejména při sériovém snímání (Burst, Continuous) a při natáčení videa, kdy DSLR dokáže na pozadí snímání ukládat předchozí snímky/video na kartu. Rychlost reálného zápisu a čtení dat je však závislá nejen na vlastnostech karty, ale i na konstrukci elektronického rozhraní ve fotoaparátu. Do fotoaparátů s pomalým rozhraním je potom zbytečné kupovat rychlé karty. Rychlost rozhraní fotoaparátu však v technických parametrech nebývá a tak je nutné sledovat recenze.

Snaha dnešní karty Compact Flash zrychlit vedla k definici standardu UDMA, který umožňuje přenos dat až rychlostí 300x (45 MB/s). Této rychlosti se ale dosáhne jen v UDMA kompatibilních zařízeních (čtečka karet, DSLR). Standard je však zpětně kompatibilní, takže UDMA karta bude pracovat pomaleji ale normálně i ve starších zařízeních.


Velikostní porovnání jednotlivých druhů paměťových karet. Typ CF (modře), MMC/SD a xD Picture Card (žlutě) patří u DSLR k nejrozšířenějším.

MultiMedia Card (MMC) a Secure Digital (SD)
Karty MultiMedia (MMC) a Secure Digital (SD) jsou po Compact Flash kartách asi druhým nejrozšířenějším typem karty u DSLR. Obě karty jsou si velmi podobné a tak některé přístroje mohou používat oba druhy. Karta Secure Digital je o 0.7 mm tlustší, má o 2 piny na svém konektoru více, má miniaturní přepínač znemožňující zápis na kartu ale hlavní rozdíl je v tom, že karta Secure Digital má vestavěnou ochranu proti kopírování. Proto je určena zejména pro hudební obsah. MultiMedia Card je vyráběna též ve zmenšené variantě RS (Reduce Size) a ve variantě Secure MMC s podobnou ochranou autorských práv jako karta SD.

Karta Secure Digital má technické omezení velikosti na 2 GB. Proto byl vytvořen nový formát a sice tzv. SDHC (Secure Digital High Capacity nebo tzv. SD 2.0), který umožňuje i karty vyšších objemů než 2 GB a sice teoreticky až 2 048 GB. Karty SDHC pracují ale jen v zařízeních, které jsou SDHC kompatibilní a těch je zatím málo, takže pozor při nákupu!

xD Picture Card
Třetí karta používaná u DSLR je xD Picture Card. Tento formát používají firmy Olympus, Fuji a Toshiba a název je odvozen z „eXtreme Digital“. Karty jsou poměrně malé a tak se zatím nedosahuje podobných kapacit jako třeba u karet typu CF.

Druh karty

DSLR

Běžně dostupná
kapacita (2012)

CompactFlash (CF)

ano

4 až 64 GB

Secure Digital (SD)

ano

1 až 2 GB

Secure Digital (SDHC)

ano 4 až 32 GB

MultiMedia (MMC)

ano ?

2 až 4 GB

xD Picture Card (xD)

ano

2 GB

MemoryStick (MS)

ne

1 až 16 GB

SmartMedia (SM)

ne

128 MB

Běžně dostupné kapacity u jednotlivých druhů paměťových karet.

MemoryStick (MS)
Karty MemoryStick používá ve svých kompaktních fotoaparátech Sony, avšak DSLR Sony jsou vybaveny slotem pro kartu Compact Flash. Karty MemoryStick jsou o něco dražší a zatím nedosahují takových kapacit jako CF karty. Existují v několika variantách – Duo (zmenšená verse), Pro (zrychlená verse se zvětšenou kapacitou) a MagicGate (s ochranou autorských práv).

SmartMedia (SM)
Nejstarší, největší a nejjednodušší paměťová karta s malou kapacitou a nízkou rychlostí přenosu dat. Kartu SmartMedia dnes najdete pouze u nejlevnějších kompaktních fotoaparátů, kde je její kapacita a rychlost přenosu adekvátní. U DSLR se nepoužívá.

Jak velkou kartu potřebujete?
Odpovědět závisí na tom, kolik fotografií potřebujete nechat na kartě než jí zkopírujete do PC. Jiné nároky tak budou při fotografování v ateliéru a jiné při několikaměsíční cestě po exotických zemích, bez elektrického proudu, notebooku atp. Počet fotografií, které je možné uložit na jednu kartu, shrnuje hrubě tabulka níže. Zejména velikost JPEG souboru však silně závisí na obsahu fotografie a na stupni komprese a tak jsou údaje jen velmi orientační:

Formát

Kapacita karty

6 MPix

8 MPix

10 MPix

12 MPix

JPEG

512 MB

190

140

128

110

1 GB

370

280

250

220

2 GB

755

565

510

450

4 GB

1510

1130

1020

890

RAW

512 MB

80

55

45

38

1 GB

164

115

90

75

2 GB

335

230

180

153

4 GB

675

465

375

308

Kolik snímků je přibližně možné uložit na kartu v závislosti na rozlišení fotoaparátu v MPix.

  Formátování karty

Paměťová karta je datové médium podobně jako hard disk počítače a má i stejný systém souborů (File system, File Allocation Table, FAT). Ten zajišťuje základní organizaci dat jako jsou složky, názvy souborů, jejich atributy atp. Formátování karty je proces, při kterém si fotoaparát tento základní systém souborů na kartě založí a kartu tak inicializuje přesně podle svých potřeb. Formátování vždy smaže všechna data na kartě! Formátování je současně nejrychlejší způsob smazání všech snímků.

I když je většina karet prodávána již zformátovaných a řada fotoaparátů je schopna si okamžitě po vložení karty do slotu řadu důležitých parametrů na ní obnovit, je nanejvýš vhodné kartu vždy formátovat před každým důležitým fotografováním, pokud nevadí vymazání starých dat na kartě. Formátování totiž opravuje všechny logické (nikoliv však fyzické) problémy, které se na kartě mohou vyskytnout. Častým zdrojem takových poruch je vysunutí karty z fotoaparátu během zápisu, zasouvání či vysouvání karty do nebo z čtečky, neočekávaná vypnutí napájení atp. Všechny tyto přechodové jevy mohou poškodit systém souborů, který potom hlásí různé chyby, poruchy zápisu, chyby čtení atp. Zformátování karty založí systém souborů zcela nový a tak všechny tyto problémy opraví a předchází tím poškození či ztrátě dat.

  Systém souborů

Snad všechny dnešní DSLR podporují systém souborů FAT16 i FAT32. Starší systém FAT16 podporuje paměti do maximální kapacity 2 GB, nad 2 GB je nutný systém FAT32. Například Windows XP automaticky naformátují média do 512 MB jako FAT16 a větší média jako FAT32. Limit systému souborů typu FAT32 je potom 32 GB.

Některé fotoaparáty umožňují na paměťové kartě vytvářet a případně i libovolně pojmenovávat složky do kterých budou nové snímky ukládány. Je možné tak založit podobně jako v PC třeba složku "ZIMA" a do ní pořizovat snímky. Jednotlivé snímky ve složce jsou potom obvykle číslovány v rozsahu 000 až 999 s tím, že počáteční jméno souboru (IMG, PIC, DSC atd.) je buď pevné nebo též volitelné.

  Konektory aneb elektrické propojení s vnějším světem


Propojení s PC - USB a Firewire

Mezi základní a na všech fotoaparátech přítomný je možné počítat USB konektor (výjimečně Firewire). Jeho hlavním účelem je propojení s počítačem PC a tím je možné kopírovat fotografie z karty ale i ovládat a nastavovat fotoaparát či provádět upgrade firmwaru. Většina DSLR umožňuje i funkci "Remote Capture", která po propojení s PC umožní kompletně řídit fotoaparát a „mačkat spoušť“ přímo z počítače. Umožňuje i okamžitý přenos fotografie do PC, její okamžitý náhled na monitoru místo na displeji fotoaparátu, periodické fotografování (Time Lapse) či časovačem řízené fotografování (Timer Shooting).

Propojení pomocí USB (Universal Serial Bus) je velmi rozšířené a pohodlné. Stalo se de facto standardem pro široký rozsah zařízení (myš, klávesnice, tiskárna, čtečka karet, USB disky, MP3 přehrávače atd.) a snad není PC či notebook, který by dnes USB neměl. Některé fotoaparáty se ihned po propojení přihlásí do operačního systému jako nový disk (tzv. USB Mass Storage Device) a je potom snadné kopírovat soubory stejně jako třeba z CD či USB disku. Některé fotoaparáty však vyžadují ke kopírování speciální software a speciální drivery, což je velmi nepraktické.

Z hlediska rychlosti se USB dělí na starší USB 1.1 s teoretickou rychlostí až 12 Mb/s a novější USB 2.0 s rychlostí až 480 Mb/s. Praktická rychlost kopírování je však mnohem nižší. Absence rozhraní typu USB 2.0 na DSLR (u dnešních DSLR nehrozí) je proto nepříjemná, protože DSLR v principu generují velké soubory s kvalitními fotografiemi a kopírovat fotografie o celkové velikosti 500 MB cca 10 minut je nepraktické. Lze to však samozřejmě řešit rychlou externí čtečkou karet.


Celkem čtyři konektory na 4 účely - blesk, dálkové ovládání, PC a TV. Ne vždy však musí být konektory všechny. PC sync často chybí a dálkové ovládání může být řešeno bezdrátově. Někdy se i slučuje USB a Video konektor a způsob užití konektoru určí jen použitý kabel (Konica Minolta, Sony).

Rozhraní Firewire (IEEE 1394) je alternativou k USB a dosahuje rychlostí kolem 400 Mb/s. Nic převratného proti USB však nenabízí a proto zdaleka není tak rozšířené jako USB. Jsou jím vybaveny jen málokteré přístroje a obvykle i v kombinaci s USB (DSLR Fuji, Canon 1D a 1Ds Mark II).

Propojení s tiskárnou, DirectPrint
Většina DSLR také nabízejí možnost se pomocí USB konektoru propojit s tiskárnou a tisknout fotografie přímo z fotoaparátu bez nutnosti PC (DirectPrint). Přímý tisk je možné realizovat na vyjmenovaných kompatibilních tiskárnách nebo se drží obecného standardu PictBridge. I když pomocí ovládacích prvků fotoaparátu je možné nastavit velikost tisku, provést ořez snímku atd., jsou možnosti celkově velmi omezené a zbavuje to digitální fotografii její hlavní výhody – možnost editovat fotografie v PC.


Logo standardu PictBridge označuje tiskárny schopné přímého tisku z fotoaparátů tento standard podporujících.

Další standard, který se pro přímý tisk bez PC používá, je tzv. DPOF (Digital Print Order Format). Ve fotoaparátu se zadá které fotografie se mají vytisknout, jak velké, v kolika kopiích, jak se mají otočit, oříznout atp. Všechny tyto údaje se uloží k fotografiím na kartu a karta se odnese do fotosběrny či k DPOF kompatibilní tiskárně. Tam se fotografie již přímo z karty bezobslužně vytisknou.

PC sync konektor
Slouží pro spouštění externích blesků (zábleskových zařízení) a to zejména ve studiu. Jeho případná absence však není tragédií, protože stejnou službu poskytne redukce zasunutá do hot-shoe patice pro blesk.

Propojení s TV - Video out, HDMI
Snad všechny DSLR nabízejí možnost video výstupu pro TV či projektor. Většina umožňuje volit mezi americkou normou NTSC či evropskou PAL. Kvalita obrazu bude ale silně limitována kvalitou televizní normy a v praxi odpovídá jen rozlišení cca 640 x 480 bodů. Rozvoj televizorů (zejména LED, LCD a plasmových) a zvyšování kvality při pořizování obrazu si vyžádal novou normu pro přenos obrazu, a sice tzv. HDMI (High-Definition Multimedia Interface). Ta je digitální a nabízí významné zvýšení rozlišení a kvality. Standardní HDMI konektor typu A má 19 kontaktů a rozměry 13,9 x 4,5 mm, na fotoaparátech se však používá spíše typ C (mini) s rozměry 10,5 x 2,5 mm. Má ale stejných 19 kontaktů jako větší typ A. Pro propojení je potom třeba použít odpovídající typ C – typ A kabel. HDMI vždy přenáší také stereo zvuk.

HDMI nabízí celou řadu režimů provozu a zdaleka ne všechny znamenají výrazné zvýšení kvality oproti PALu. Je třeba proto nejen sledovat fyzickou přítomnost HDMI konektoru, ale v technických parametrech se podívat i na režimy, které fotoaparát nabízí. V menu lze často volit i více variant a je vždy třeba zvolit nejlepší variantu ale takovou, která odpovídá možnostem zobrazovacího zařízení. Ideální je rozlišení 1 920 x 1 080 nebo alespoň 1 280 x 720 bodů.

Dálkové ovládání (Remote control)
Dálkově ovládaná spoušť je praktickým doplňkem při fotografování ze stativu. Jednak je to mnohem pohodlnější ale zejména nehrozí rozhýbání snímku dotykem spouště. Dříve populární drátová spoušť byla u digitálních fotoaparátů nahrazena elektronickou kabelovou spouští nebo praktičtějším infračerveným dálkovým ovládáním. Ty nejlepší umožňují vedle základního stisknutí spouště např. i časově neomezené fotografování s aretací, periodické fotografování (Time Lapse), čítač snímků atp.


Infračervené dálkové ovládání Olympus RM-1 (vlevo) s dosahem cca 2-5 metrů. Na DSLR však umožňuje ovládat jen spoušť, ovládání zoomu je samozřejmě nefunkční.
Drátové dálkové ovládání Nikon MC-36 (vpravo) umožňuje i periodické fotografování, časovačem řízené fotografování atd.

  Baterie a nabíječky

Baterie (přesněji akumulátor) zajišťuje DSLR dostatek elektrické energie pro činnost její elektroniky a displejů, pro mechanické pohyby zrcátka a závěrky, pro interní blesk a  pro elektroniku a zaostřovací motory v objektivu. Kapacita baterií se rok od roku zvyšuje a naopak odběr digitálních fotoaparátů se snižuje, takže dnes je již možno hodnotit výdrž baterií jako uspokojivou až dobrou. Konkrétní počet snímků silně závisí na snímacích podmínkách (ostření, blesk, doba expozice atd.) i na četnosti používání displeje, avšak pohybuje se typicky v rozsahu 300 až 1200 snímků na jednu baterii.

Snad všechny DSLR bez výjimky používají Lithium-Ion (Li-ion) bateriové bloky. Ty se vyznačují vysokou kapacitou, nízkou hmotností, téměř nulovým paměťovým efektem i nízkým samovybíjením. Nesmí se však nikdy nechat zcela vybít a při zkratování mohou být až nebezpečné! Proto se vyskytují výhradně v bateriových blocích, které mají elektronickou ochranu proti vybití, zkratu a vznícení. Nevýhodou Li-ion baterií je jejich vyšší cena a omezená časová životnost, která je téměř nezávislá na počtu cyklů. Oficielně se to příliš neudává, ale málokterá Li-ion baterie vydrží déle než 2-3 roky.

Vzhledem k výše popsaným vlastnostem není mnoho procedur, kterými se dá životnost Li-ion baterií významně prodloužit. K bateriovým blokům se totiž obvykle dodává originální nabíječka, která na všechny důležité parametry nabíjení pamatuje. Přesto lze najít pár pravidel pro prodloužení životnosti:

  • Li-ion baterie začínají stárnou okamžitě po výrobě a tak by se měly kupovat co nejnovější a ne do zásoby.

  • Vysoké teploty urychlují jejich stárnutí.

  • Li-ion baterie by se měly nabíjet po každém použití a tedy často. Neměly by se nijak cyklovat a už vůbec ne do plného vybití.

  • Pokud nejsou baterie používány dlouhý čas, měly by být nabity na cca 40% kapacity a uloženy v chladu (např. v ledničce), neměly by však zmrznout.

  • Li-ion baterie by nikdy neměly být zcela vybity a to ani samovybíjením.

  • Li-ion baterie nikdy nesmí být zkratovány!

Pokud nestačí životnost jedné baterie, lze pořídit tzv. bateriový držák (Battery grip). Ten obsahuje obvykle baterie dvě společně s vertikální spouští. Bateriový držák dokáže efektivně hospodařit s energií obou baterií a výrazně tak prodloužit fotografování. Profesionální přístroje nejvyšší třídy mají bateriový držák jako svojí neoddělitelnou součást, mají však díky tomu mnohem větší rozměry i hmotnost. Při potřebě napájet fotoaparát ze síťového zdroje má fotoaparát buď konektor přímo určený pro externí napájení nebo se napájí pomocí redukce podobné baterii a umístěné i v bateriovém prostoru.


Bateriový držák pojme obvykle 2 baterie a přidá fotoaparátu vertikální spoušť s kopií všech důležitých ovládacích prvků.

  Záložní baterie (Date/time/clock battery)

Pokud měníte baterii či fotoaparát nepoužíváte a baterii vyndáte, zůstane fotoaparát zcela bez energie. V takovém případě není schopen zabezpečit ani běh svých vnitřních hodin. Přitom zejména datum je velmi významné - do Exifu se totiž ukládá jako datum a čas pořízení snímku a určuje i datum a čas vzniku JPEG souboru.

DSLR mají celkem 3 strategie, jak překlenout dobu bez hlavní baterie:

  1. Odběr hodin kryje malý kondensátor, který se nabije z hlavní baterie a překlene zhruba jeden den bez napájení. Po době delší než den však hodiny přestanou běžet a po obnově napájení se spustí od 00:00:00. Je to sice zcela bezúdržbová strategie ale 1 den není dlouhá doba.

  2. Fotoaparát má druhý malý akumulátor, který se nabijí vždy z hlavní baterie. Malý akumulátor dokáže pokrýt spotřebu hodin na cca 3 měsíce.

  3. Fotoaparát má nezávislou lithiovou baterii, která zajišťuje běh hodin. Ta sice vydrží několik mnoho let, po této době je však třeba jí vyměnit.

Zpět nahoru

Text a obrázky - copyright © 2012 ing. Roman Pihan.

Nemohou být použity či přetištěny bez svolení autora vyjma pro privátní a nekomerční použití

 

 Mnohem více informací o DSLR, optice, expozici, ostření atd. najdete v knize Mistrovství práce s DSLR.