Navigace v seriálu

Základy kompozice

Kompoziční prvky I.

Kompoziční prvky II.

Kompoziční prvky III.

Kompoziční pravidla I.

Kompoziční pravidla II.

Kompoziční pravidla III.

Kompoziční pravidla IV.

Kompoziční pravidla V.

Praktická kompozice

Kompoziční chyby

          Kompoziční prvky I.

Hodnocení kompozice obrazu či fotografie je ryze subjektivní a tak jakákoliv striktní teorie není žádnou zárukou úspěchu. Řada uznávaných malířů  přímo cíleně kompozici porušovala a dosáhla věhlasu. Přesto je znalost kompoziční teorie velmi užitečná. Jak se často říká - cesta k úspěchu vede přes hluboké poznání a teprve následně přes cílené porušování. V tomto článku se zaměříme převážně na kompoziční linie a křivky.

  Kompoziční prvky

Fotografii bez ohledu na obsah vždy tvoří určité množství obrazových prvků (elementů). Prvkem se přitom rozumí vše, co přitahuje divákovu pozornost a co lze na snímku samostatně najít a pojmenovat. Je sice poněkud obtížné rozdělit obsah snímku na zcela samostatné prvky, protože celkový dojem z fotografie je většinou utvářen mnoha vlivy, které se navíc vzájemně ovlivňují. Přesto je ale dobré pojmenovat alespoň ty základní z nich a prostudovat způsob, jak lidé reagují na některé způsoby jejich organizace. Kompozice přitom není nic jiného, než vhodný způsob poskládání těchto prvků na snímek.


Kompozice není nic složitějšího, než poskládání kompozičních prvků na snímek tak, aby snímek vyjádřil co nejlépe náladu a divákům se líbil. Zní to jednoduše, je to ale někdy zapeklitě těžké.

Kompoziční prvky na snímku (obrazové elementy, z kterých jako z cihel fotograf skládá fotografii) tvoří:

  • Linie a křivky

  • Tvary a objekty

  • Světla a stíny (jas)

  • Barva

  • Textura

  Linie a křivky

Linie na snímku představují cestu mezi dvěma body. Linie může být rovná, zakřivená, svislá, vodorovná, cikcak atd. Velmi často také dojem linie vytvoří nějaký úzký předmět - například telefonní kabel, koleje atp. Linii také vytvoří ostrá hranice různě barevných či různě kontrastních ploch (velmi často ostré stíny) či prosté uspořádání různých malých předmětů do "řádky".


Velké množství různých linií nabízí architektura. Zejména diagonální kompozice (úhlopříčka) je velmi dynamická.

Mozek má velmi silnou schopnost na snímku linie přímo vyhledávat. Například pokud umístíte na snímek jen čtyři body do rohů čtverce, mozek si automaticky domyslí linie (čáry) mezi těmito body. Důvod je ten, že mozek permanentně vyhledává v obraze známé tvary a čtverec je důvěrně známý tvar.


Přesto, že na tomto obrázku nejsou žádné linie, tak mozek je ochoten si linie vytvářející čtverec z bodů představit. Příčinou je, že čtverec je mozku důvěrně znám a tak ho rád na obrázku hledá.

  Vliv linií na snímek

Mozek vnímá linie na obraze poměrně velmi silně a směr i uspořádání linií na snímku může významně ovlivnit čtení snímku a vytvořit dojem různých iluzí. Horizontální linie, často přítomné v krajině, vytváří dojem klidu a prostoru, zatímco svislé linie vedou často k pocitu výšky, mohutnosti a síly.


Ukázka velkého počtu horizontálních linií typických pro krajinu. Silné horizontální linie lze nalézt i v obrázku na začátku tohoto článku.


Vertikální linie typické například pro architekturu budí často silný dojem výšky a mohutnosti - což je u architektury právě žádoucí.

Sbíhající se linie mají tendenci vytvořit silný dojem hloubky a prostoru (viz lineární perspektiva) a současně velmi silně zaměřují pozornost diváka do místa kde se sbíhají. Šikmé linie navozují dojem pohybu, změny a akce - jsou tedy tzv. dynamické, a zakřivené linie často evokují dojem napětí a neklidu. Mnoho linií na snímku může vytvořit až dojem chaosu a vést ke vnímání linií jako vzorku.


Diagonální kompozice je velmi dynamická a proto je mezi pokročilými fotografy velmi oblíbená. Rozhodnete-li se ale pro tuto kompozici, tak základním úkolem je poskládat prvky obrazu do snímku tak, aby diagonální kompozici snímek celkově unesl a působil, byť šikmý, zcela přirozeně. To ale někdy není zcela triviální.


Úhlopříčnou kompozici lze zvolit také v případě kdy se vám objekt do snímku nevejde a přitom nelze odstoupit. Na snímku tohoto holandského mlýnu bylo zvoleno právě toto řešení, což společně s malým pohybovým rozostřením (čas 1/85 sec) umocnilo dojem pohybu a dynamiky. Mraky vpravo nahoře vyvažují kompozičně snímek. Škoda, že dolní lopatka není na snímku celá.


Mnoho různě uspořádaných linií vede až k dojmu chaosu a k vnímání linií jako vzorku. Kdy přejde vnímání mozku z linií do vzorku záleží na mnoho faktorech. Obecně platí, že neuspořádané linie přejdou do dojmu vzorku rychleji než uspořádané linie.

Zakřivené linie (křivky) vytváří dojem toku na snímku. Jsou mnohem kresebnější a estetičtější než přímé čáry, protože vytváří dojem měkkých, ohebných a ladných věcí. Jsou také "pomalejší" což znamená, že mozek na nich stráví mnohem více času - více a déle si je prohlíží. Zejména oblíbená a účinná je křivka ve tvaru "S".


Velmi oblíbenou kompoziční linií jsou různé více či méně pravidelné "S" křivky. "S" křivka však nesmí opustit obraz a nesmí se ani dotýkat okraje. Oboje působí velmi rušivě.


Nejen oblíbená "S" křivka je často vidět na snímcích, ale i různé cikcak křivky. Platí ale o nich totéž - opustí-li obraz nebo dotknou-li se okraje snímku, tak to velmi silně přitahuje pozornost diváka a tím působí značně rušivě.

Linie mohou velmi účinně vést zrak diváka a určit tak směr čtení snímku. Mozek se totiž rád a snadno nechá vést snímkem, zejména např. dvěma souběžnými liniemi, které nám velmi silně připomínají řádky textu či cesty. Nejen však tvar a směr linií je důležitý, ale na celkový dojem má vliv i jejich jas, kontrast, barva, tloušťka či způsob opakování a rozteč linií ve vztahu k ostatním prvkům na snímku.


Všimněte si, jak snadno se necháte zrakem vést po silnici. Většina z vás bude "číst" tento snímek zleva doprava a po silnici, což odpovídá čtení textu a tento způsob umocňuje i orientace autobusu. Ten současně dává snímku měřítko a "kotvu". Zbytek snímku tvoří buď vzorek (křoviny) nebo negativní prostor (rozostřené pozadí), o kterých bude řeč v příštím díle.

Na způsob, jakým se linie zobrazí na snímku, má obrovský vliv stanoviště fotografa. Pouhou malou změnou stanoviště (pár kroků vlevo či vpravo) či malou změnou snímací výšky se mohou na snímku vytvořit nové a silné linie či naopak se linie mohou přerušit či zcela zmizet. Přitom není vůbec podstatné, zda v reálném světě linie skutečně byly či jsou-li pouze iluzí vytvořenou na snímku.


Tento snímek "obyčejného českého lesa" v létě obsahuje velké množství linií a to horizontálních (stíny) i vertikálních (stromy). A právě na velkém počtu harmonických linií je snímek postaven.

  Závěr k liniím

Snad až na výjimky nejsou linie tím jediným na snímku. Vždy jsou doplněny i o ostatní prvky, o kterých bude řeč dále. V každém případě jsou ale linie a křivky významným výrazovým prostředkem, který může velmi silně umocnit celkový dojem ze snímku a do značné míry určit způsob jeho čtení. Jak bude ale ještě zdůrazněno, někdy méně je více. Příliš mnoho linií může vést až ke zmatku, celkový dojem se ztratí a snímek přestane být přehledný.

Linie velmi často vytváří stíny a stíny zase vytváří světlo. Proto druh světla (tvrdé nebo měkké - difúzní) je velmi významným prvkem pro zachycení linií. Zejména v tvrdém poledním slunci se proto tvoří velké množství  linií a pokud s tím vysloveně snímek nepočítá, snadno vznikne zmatek. To je past zejména v okamžiku, kdy je na snímku použita velká hloubka ostrosti, která linie zobrazí ve velké hloubce. V tomto smyslu jsou v nevýhodě kompaktní fotoaparáty, které s hloubkou ostrosti pracovat prakticky nemohou.

Zpět nahoru

Text a obrázky - copyright © 2012 ing. Roman Pihan.

Nemohou být použity či přetištěny bez svolení autora vyjma pro privátní a nekomerční použití

 

 Mnohem více informací o DSLR, optice, expozici, ostření atd. najdete v knize Mistrovství práce s DSLR.